Mělo celý den pršet, ráno se probudím, tedy spíš dopoledne a svítí sluníčko. Počasí na „Jablku“ hlásí kupodivu taky téměř celý den bez deště a sněžení, měním plány z domácího lenošení a vyrážím na podobné místo jako den před tím (tenhle výlet je popsaný tady). Proč jsem vyrazila na podobné místo? Protože jsem tam z toho byla nadšená a myslím si, že tam je nejméně ještě jedna pěná trasa, kterou bych chtěla vidět, a protože to jde udělat podobně – začít na jednom místě, kde staví vlak a dojít o cca 20 km dál a zase pokračovat vlakem zpátky domů.
Viadukt v Mladkově 
Mariánská skála
Variant na moji trasu je více, a pokud ji chcete absolvovat také, můžete si vybrat podle toho, na kolik km se cítíte.
Začátek cesty jsem si vybrala v Mladkově. Mohla jsem začít až v Lichkově, kde taky staví vlak, ale to by bylo o 5 km kratší. Šla jsem po zelené značce vedoucí po místní silničce podél trati a Tiché Orlice. Sluníčko se během minuty schovalo a začalo sněžit. Na štěstí to vydrželo jen chvilku a jako správná turistka jsem měla deštník 😀
Asi po kilometru se vlevo vedle cesty tyčí skalní útvar Mariánská skála. Za dalšího cca půl kilometru si můžete jako já udělat zastávku bunkrů Vojenského muzea Lichkov. Bunkry ale nejsou přímo u cesty, musíte k nim dojít pěšinkou, která odbočuje z hlavní trasy. Odsud jsou mimo jiné krásné výhledy směrem na Dolní Moravu a okolní kopce.
Panorama výhledu od muzea v Lichkově
Vrátila jsem se zpátky na zelenou značku, kudy jsem pokračovala přes Lichkov směrem do lesa. Cesta vede v obci mezi domky „boční uličkou“, po pravé straně je po většinou už jen louka či pole. Cesta mě hodně mile překvapila. Na konci obce na rozcestí U dvora odbočuji vpravo a jdu po nové asfaltce alejí směrem do kopce. Doposud to byla samá rovinka, a to už mám za sebou 5 km.
Alej na konci Lichkova 
Výhled do okolí
Ještě si užívám další cca kilometr výhledy na nedalekou Dolní Moravu a okolní kopce. Stále svítí sluníčko a je krásně. V lese se zelená turistická značka stáčí vlevo na lesní zpevněnou cestu. Cesta je ale díky tomu, že se zde těží dřevo a celou noc zřejmě pršelo nebo sněžilo, strašně blátivá, až se chvílemi bojím, že zde nechám boty. Počasí se po chvíli mění a začíná sněžit a foukat vítr. Jinak tomu nebude ani za hodinu a půl.
Chvíli před změnou počasí 
Cesta blátivá
Za další cca kilometr se cesta mění, pokračuje do celkem prudkého kopce vpravo mezi stromy. Nebýt značek na stromech, ani by nebylo vidět, kudy mám jít. Během 1,5 km vystoupám 200 m. Na cestě přibývá sníh a nejen na cestě, ale i mimo ni. Je tady opravdová zima, jako by byl prosinec a ne duben. Cesta je zajímavější tím spíš, že je zde několik bunkrů, okolo kterých musím přímo projít.
Výhled do okolí 
Lesní cesta
První bunkr mě překvapí, někdo v něm evidentně zrovna je. Přemýšlím a hlavou mi probíhají myšlenky, že jsem nejméně hodinu nepotkala ani nohu, co by kdyby, při nejhorším snad běhám už dostatečně rychle a utekla bych. To jen taková vsuvka, co napadá holku, která je sama v lese.
Na jedné z naučných tabulí se dozvídám, že některé z těchto bunkrů jsou přístupné i v rámci rozšířené prohlídky nedaleké tvrze Bouda, okolo které jsem šla včera. Zajímavé.
Na rozcestí Odranec si vybírám nejkratší možnou cestu dál. Jdu rovně, vybírám možnost, která je značená jako cyklostezka a v zimě jako běžkařkám trasa. Sněhu přibývá, a protože ráno byl tenhle výlet naprosto neplánovaný a vymyslela jsem to úplně spontánně, podcenila jsem počasí a tím i oblečení. Je mi zima, hlavně na ruce a mám naprosto mokro v botech.
Pohádka jak před Vánoci 
Jediné stopy ve sněhu jsou ty moje
Napojuji se asi na kilometr na červeně značenou cestu, kterou jsem šla i včera. To je jediný úsek, který mají tyto dvě trasy společné. Jenže včera tu bylo sněhu víceméně nepatrně a dnes leží i mimo cesty. Na rozcestí U Tří pánů se vydávám dolů po modré. Tady je sněhu ještě více až mě to vážně už překvapuje. Jdu dolů, mělo by ho tu být méně, ne? Bořím se do sněhu a tam, kde po cestě teče potok i do bláta. Zahřívám si ruce a ani nefotím, počítám každou minutu do odjezdu vlaku a přeju si být dole na nádraží a to mám nejméně ještě tři hodiny čas.
Cesta se ze sněhové lesní pěšiny mění na širokou lesní cestu, momentálně samé bláto. Na levé straně se vedle cesty nachází přírodní rezervace Hynkovice. Ten název mi něco trochu připomíná. Údajně se zde podle cedulí nachází nějaké masožravé rostliny. Tak ještě že je na ně moc zima, aspoň mě nikdo nepokouše 😀 Na několika místech se zde objevují malé potůčky, které chvílemi tečou pod cestou na druhou stranu.
Cesta pokračuje ve stejném stylu dál. Míjím zaniklou středověkou osadu Zakopanka, kde je nyní hájovna. Z malinkého potůčku se stává větší potok, který má i jméno – Černošický. Vodu slyším, jak teče po kamenech vlevo celkem hluboko pode mnou. Postupně se výškový rozdíl mezi cestou, po které jdu, a potokem snižuje až nakonec teče potok téměř vedle cesty.
Další část tohoto území se nazývá Kobylí důl. Odsud můžete odbočit po žluté do Jamného nebo pokračovat stále dál do Těchonína. Mám spoustu času než pojede vlak a je zima na to, abych se zastavila, vybírám si tedy cestu podle původního plánu a jdu do Těchonína. Fotím potok a mrznu.
Když jsem těsně před Těchonínem, neodbočím po silnici po modré, ale rozhodla jsem se, že půjdu ještě do Jablonného, kam vede bohužel jen silnice. Mám moc času a potřebuju se zabavit. Cestu si tedy neplánovaně protáhnu. V Jablonném se počasí mění, začíná sněhová vánice. Jsem už tak mokrá, že mi to je celkově jedno. Tentokrát si kupuju lístek včas, ale mám prozměnu co dělat, abych odemkla telefon zmrzlýma rukama. Odpočítám minuty a poslední desítky minut mi přijdou jako chvilka oproti těm x hodinám, které si přeju, ať už je konec výletu.
Výlet byl super, viděla jsem toho zajímavého spoustu, padlo několik zajímavých fotozáběrů, hlavou mi proletěla za celý den asi miliarda věcí a mám hlad. Svačinu jsem si totiž nemohla sníst, protože když jsem si vzala věci, které se jí lžičkou a nemohla jsem se zastavit, abych neumrzla, tak jsem prostě nejedla. To jsem celá já. Ale hodnotím to celkově skvěle.